Vojáci a hříbě

Na poli nevybuchlých min,
cosi přestárlo a mizí v prach,
armáda zavelí k zbrani pal,
a z krve se už nedořeže.

Zatemnělo se bol,
tráva se spálila v kost,
po listu stránka se vytrhla,
a zahodila svůj čas.

Vzdychá to a skuhrá,
vždyť dýchá dým z tkanin,
odkud je pramalý kde kdo,
chudák vojín,
v tkáních civí dosloužilost.


Hříbě toulá si v mase,
klopýtá a znaveno trne,
když sarančata útočí,
tak je povodeň Nilu,
přeblátováno po sutinách,
kde kapitán si vzal na sebe otěž,
a vzápětí propadl se k myrtě,
jemuž už holubice letky nezamává.



Bum,

a vesnice usoužená prostě,

kde Charón věčné tmy,
si usedl na trumf smrti,


nemrtvých baret.