Ozvěna dávných dob

Anotace: Zas probouzí se minulost... Vrací se osudy dávných lidí...

Ozvěna minulosti...
Zas kráčí po hradbách,
rudý vlas kolem tváří,
jež jako zmírající slunce září.

Jantar mezi záplavou smaragdů
dívá se na horské vrchy
do černých lesů;
a vítr vane dál.

Jde, kráčí tou cestou nekonečnou.
Ne, není bez konce -
tam vždycky čeká náruč otevřená,
pevná, avšak bez lásky.

Její chlad už sálá,
je ostřejší než horský vítr,
než nabroušená sekera,
než hlas rudovlasehé muže,
který volá z dálky:
"Maude!"

A pak je tu přízrak.
Krásná a něžná tvář,
tvář plná lásky,
již zastírá smutný úsměv.

Ztrací se, jeho rysy mizí.
Odešel.
Kam, to nikdo neví.
Nikdy ji nemohl mít,
byla vzdálenou ženou,
k níž měl nejblíže.

Jeho mlžný přízrak rozfoukal vítr.
Místo něj nastupuje tvdrá tvář,
tvář zlá, neznající něžný cit.
Jasné modré oči, rovný nos
a pod ním úzké rty.

Jeho obraz je nejjasnější,
zastírá i rudovlasého muže,
který stále volá jméno ženy,
ženy své, kterou zradil.

Ustává vítr,
záhy probouzí se den.
Hleď, sněží.
Černé lesy mizí v dáli,
tentam je rodná zem.

Zas vrátí se čas,
kdy jantary spatří
svůj krásný kraj;
daleko mezi černými lesy.