O dušičkách

Když podzim stříhá břízám zlaté kadeře
lokny listů tiše klesají k zemi
rád šlapu po té barevné nádheře,
ač o dušičkách smutno je mi

Létu už dávno vzdušné zámky splaskly,
sotva město zahalí první mráz,
jenž ledové zátiší kreslí za skly
už sychravého podzimu nastal čas

U hořících hrobů se povalují listů stáda,
jak pasoucí se dobytek v širých pláních,
když z nadité pokladnice jírovců zlato padá,
občas zralé kaštany pálí v dlaních

Slunci slábne dech v podzimní šedi,
jež padá do zmoklých hroznů jeřabin
jejíž koruny mají barvu vylisované mědi
a listy v nich ohnivě září, jak rubín

Nad starým hřbitovem vlaštovky letí,
jako po obloze, ty šedobílé mraky
jen za vsí na pahorku, plno dětí
pouští za podzimních větrů draky