Dušičky

Střípky dějů se skládaly v tomto roce,
mrazivě zaťukala na rameno smrt,
v nepohyblivém a trhaném krotce
tahem ruky sypala popel jako drť.

Supivě a bystře hleděla sova
z teplého místa na obnažený svět,
jak kovář žhavé železo ková,
do předešlého stavu to nelze dát zpět.

Ze stropu visel lesklý krápník,
vybízel k sražení kudrnatého skalpu,
pěstěná pýcha a zdatný vraník
se krajinou hnali a já teď květiny sypu.