Nikdo jiný tohle necítí.
Nikdo nemá city jako já.
Nikdo se neslituje, nikdo nemá ponětí.
Nikdo netuší, co prožívám.
Všichni žijí spolu šťastní.
Všichni září štěstím.
Všichni se navzájem znají.
Všichni se smějí bez bolesti.
Rád bych se vymanil z pout smutku.
Rád bych utnul nečinnost.
Rád bych užil dar těla a duše.
Rád bych žil, než ztuhnu v permafrost.
Jak se tohle může do člověka vejít?
Jak to může vejít bez pozvání?
Jak mám léčit rány utržené zevnitř?
Jak má něco vykvést na zdevastované stráni?
Byl jsem závislý, pořád jsem.
Byl jsem otrokem, to trvá.
Byl jsem si jist, že mám šanci.
Byl jsem to já, už nejsem.
Každý máme svou káď bolesti, ve které se čas od času koupeme, topíme se a lokáme ten jed... Je důležité najít její příčinu a snažit se s ní pracovat, postavit se čelem.
I lidé zářící štěstím mají ve sklepení své duše takovou káď. Stejně jako ti, které teď bolest sužuje, budou zase zářit štěstím.
05.06.2024 09:35:16 | Lesní žínka
No jo. Jsem už prastár a necítím nic krom tu a tam zápachu z popelnic.
05.06.2024 09:08:27 | Jan Kacíř