Krása zapomnění

Temná noc halí krásu světů,
odražené světlo nabývá pocitů,
že vše proradné se smí,
že každá krádež bdí,
a ti, jenž nesoucí masky,
mohou bez povšimnutí
ubírati ostatním.

Zpoza okna lene se Ruka,
za ní Oči...
už těla se dotýká...
a nehnutě jeví se jako situace bezmocná...
Bohem jest Zubatá...
ta teď okolo hlavy ovívá.

Je tu... nevím kde...
cítím dech...
už nebude dne,
kdy já na duši nebudu mít,
že nejsem sám...
že jsme dva...
nikdy neodejde...
otisků podrážky,
optisklé ve tváři.

V těle čiší ten Hnus temný...
byl tam, kde já,
je tam, kde já byl...
Rakovina luční květ...
tohle Hnus, co dotýká se těch...
Není tu a je tam...
nelze cítit...
nelze vidět...
přesto drží ostří broušené
u krčku dětského...
kde čepel řeže samet...
do krčku měkého...

Noc rozchodem,
mysl je domovem,
Dítětem láska,
Temnem...
Hnusem...
Vrahem...
On...