Chmury bolí jen chvíli.

Večerem si zas kráčím sám,

do hloubí duše... se podívám,

v domnění, že ji znám,
s pocitem, že nebudu pochybovat.

Člověk míní,
Pán Bůh mění, 

možná silné znění,

to božské procítění.

Kolem mě růžová pláň,

sám sobě se otvírám,

začínám mít strach,

že to nikdy nepřiznám.

Nad hlavou Severní kříž,

tápu snad víc, 

proč mít v srdci klíč,

k poslednímu nádechu

a epickém výdechu.

Po levici kráva telí, 

už chápu ten smysl celý,

tu energií počátků,

jenž plodí lásku!