Cesta domů v dešti

Kapky na skle kreslí stíny mé cesty,
vracím se domů, však bez pocty.
Nikdo mě u prahu nečeká,
jsem tu jen já a má myšlenka zlomená.

Myslím na chvíle dávného dění,
jež nikdy víc se už nepromění.
Už nikdy se smát nehodlám,
krásu už víc nepoznám.

Časem pocit ztráty schovám hluboko,
přesto mi bude šeptat potichu za ucho.
Zapomenu chvíli, jež se nenavrátí,
až temnota mě nakonec pohltí.
Bude mi jedinou společnicí,
a já – na smrt čekající.