Shnilé srdce

Muž chodí jen tak ulicí.

Z paměti vymazává tváře na něj myslící.

Muž dál chodí, tvář zadumanou,

košili zašpiněnou a tvář zkřivenou.

Muž s dírou v hrudi,

s dírou v srdci.

"Co bych chodil po světě, když všude samí zmetci."

Zadumá se.

Zastaví se.

V koutku jeho oka slza objeví se.

Jak tak stojí, hnije zevnitř.

Prorůstá ho pomsta, smutek a zadostiučinění.

Čert ví, jestli se tím něco změní.

Ale proč je nahnilý?

Proč je skeptik?

Protože nenávist ho sžírá zevnitř.

"Jsem to ale případ, naprosto beznadějný případ!

Můj žal neumlčí ani hrst narkotik!"

Hned jak to dořekne začne sípat.

"Je to tady!

Konec se blíží!"

Naříká muž, když na svůj odraz v kaluži shlíží.

"Srdce se láme a já jsem psanec.

Pobuda, hlupák, bezdomovec!

Hniju zevnitř drogami a chlastem!

Je pozdě nechtít se poddat svým utlumujícím slastem. "

Listovat v příručce pro zlomené srdce je zbytečné.

Mozek se kalí,

pohyby jsou úsečné.

"Zemřu pro smrt svojí drahé.

Mé lásky, mé ženy mé milované."

Muž se belhá, rozum sťatý.

Od země už jen ztěžka odlepuje paty.

Když odlepí je, tak hned spadne.

Jeho energie rázem zvadne.

A tak se muž belhá dál.

Jeho cit - naprosto pookřál.

Neví kam jde a kam se žene.

Nevnímá své břicho nenajedené.

Žene se po mostě a dojde ke kolejím.

Svým činem zabrání vznik dalším pokolením.

Něco se řítí-

Něco brzdí.

Něco píská.

Z té scény, zapláče i stará líska - na nádraží.

Muž své ruce k nebi paží.

A svou duši smrti obnaží.

Díra v srdci nemá konce.

Hltá rozum nezná vzorce.