Kreslím si nožem

Přejíždím jizvy

konečky prstů,

Volání, co nikdo nevidí.

 

Chatrný žebřík

Na chvíli křivě slibí,

že mě unese.

 

Když potom povolí,

Nečekám to.

Pokaždé

Oči dokořán

Hloubka, cos nikdy neviděl.

 

Řítím se

Do propasti

bezmoci.

Bez pomoci.

 

Příčky se směrem

do podpaží hroutí,

O co se můžou opřít?

Kdy naposled

Na něčem ještě záleželo?

 

Bělavé výlevy

v deníku hořkosti,

Výčitky životu

psané ostrým brkem.

 

Připomínky vítězství,

I když s tím nesouhlasíš.

Zůstává poslední vlákno,

A stále držím pohromadě.

 

Chci si dál

na kůži kreslit,

A pak se prošpikovat

Záblesky radosti,

Dokonce snad

– nedostižné normálnosti?

 

Odevzdaně

Tělo mě vykupuje

Z bolesti, co nejde vydržet,

Co ránem nekončí,

Co se nesdílí,

ani nesděluje,

Jak bys taky…

Víš, já nikdy…

 

Znovu.

Navždy.

 

Já s nabroušeným nožem –

V jámě osamění.