Zrcadlo

Zdát se všem může, že život se daří,
je to však uměním dalších tváří.
Denně ji schovává plášť plný barev,
pod ním duše bolavá byla by však vidět.

Sobě se někdy odhodlá odkrýt,
děsí se toho, co mohla by najít.
Na tom, co zatím vidí a zná,
klidnou nic ji nenechá.

V zrcadle odráží se její tělo,
víc, než jen schránka by asi být mělo.
Co ještě víc by od ní chtělo,
než se zavřenýma očima tiše snášet,
že životem musí s ním dál procházet.

Každý den, když musí se mýt,
v odraze špína s kterou musí jít.
Nejde jen o kůži, krev a svaly,
co uvnitř se nese také silně pálí.

Dýchá, kouká, bolí to, dýchá dál,
musí zavřít oči, aby zvládla fungovat.
Teplá slza po tváři stéká,
do známé masky zpět se obléká.

Maskou krom šatů je také úsměv,
vůle každým dnem zas vstát,
síla sousta polykat, vodu pít,
snaha vypadat, že chce se jí dál žít.

Kouká na osobu v odraze cizí,
v tajném přání ten odraz však mizí.
Chce zničit každou buňku co vidí,
tělo, kůži i duši co bolí.

Zrcadlo čisté, ona však ne,
vidí bolest, co ani voda nesmyje.
Kde vzniká lidská hodnota?
ptá se v slzách do ticha.

Je otázka času, kdy i jiní uvidí,
že TY, která v zrcadle stojíš,
vůbec za nic nestojí…