Mezi řádky

Každé nové ráno je tak stejné,
z jejich slov je hned zřejmé, že na mě čeká další past.
I když balancuji nad propastí,
někteří se z toho zdají býti šťastní.

I když o pomoc stále volám –
mezi řádky, potichu, nahlas, snad i křičím –
nepřichází pomoc, jen zákeřná radost
nebo pouhá bezmoc.

I když se kousnu a všechno pro změnu dělám,
nepřichází nic.
Proč mě ta tma stále táhne ke dnu?
Chci už jen spát.
Nemám sílu psát,
ani se smát,
a už vůbec vstát.

Každý den je prostě stejný.
Chci jít do lesa, ač je temný –
splynout s přírodou,
stát se součástí,
bez ohledu na tohle počasí.