Co bolí víc

Ticho, než hluk, bolí víc,
když touha je po zvuku, ale nezní nic.
Máš pocit, že na zemi ležíš,
jen jako za sklem svět běžet dál vidíš.
Koukáš kolem, na rty lidem,
vidíš, že mluví, lehce a s klidem.
Vší silou si do spánků bušíš,
kapky krve tečou, stále však nic neslyšíš.
A to, co ti zbylo, co nejvíc cítíš,
je, že nikdy ke světu se nepřipojíš.

Léto bolí víc než zima,
jsi všem mnohem víc před očima.
Moc se snažíš, mezi stěnami se neschovat,
a spíš tu duši šedavou, barevně si vymalovat.
Že děláš kroky úměrné, myslí si svět,
paprsky však neohřejí už jen zvadlý, černý květ.
Tvůj je tak temný, už roky, i dál,
marně, jiné odstíny, poznat by sis přál.

Prázdný pohled bolí víc než slzy,
jestli ty jsou vidět, někdo zeptá se brzy.
Jestli tu tíhu ve tváři však nenosíš,
síla žilami ti koluje, jinak to ani neumíš.
Bez jediné kapky tekoucí z očí,
není vůbec přece nic, co tě mučí.
S úsměvem na rtech, přítomným denně,
vlastně uvnitř netrpíš, jak týrané štěně.