Bez světla

Každý den je v hlavě přítomná,
ta myšlenka jedna dotěrná.
Nenechá mě ve dne, v noci,
nutí mě věřit, že není mi dál pomoci.

Zdržím se už jen chvíli, nechoď blíž, 
vždyť taky stejně dávno víš,
že jsem osoba jen na obtíž.

“Už nemůžu, nemůžu, nejde to!”,
buším do země, tiše křičím, 
pro pocit, že nikdy nepřejde to,
dál se denně tajně mučím. 

Chci, abys měla oblohu pěknou,
plnou světla, barevnou.
Mnohem víc ti odtamtud dám,
než na Zemi to snášet dál.
A od teď… vždy, když koukneš na nebe, 
budu tě hlídat, koukat jenom na tebe.