Dnešek je mlha, která si mě oblékla jako kabát.
Celý den se vleče, jak když v létě mrzne duše,
neumí jinak než se bát.
S nadějí a sílou koukáme si do očí,
v napětí, kdo dřív to vzdá.
Sníh na větvích sotva drží,
svět se hýbe z povinnosti v paprscích světla.
V bílé krajině nejvíc dýchají černé mraky,
a já… marně se snažím zaměřit se na zázraky.
Den jako obrázek, dlouze se nese.
Bohužel… další zítra začne zase.
Samota bolí, o tom žádná. Měla bys rozžehnout plamen.... s nějakým pěkným, charakterním klukem.
21.12.2025 19:32:48 | Krahujec
Cítím velký smutek, bolest i samotu.
Poslední věta..
Bohužel... další zítra začne zase
Bych ještě rozvedla..
Na jedné straně dvě mísy.
Jedna bohužel... že by jsi nejraději nebyla
A pak hned opět strach z druhého dne
Tak co mohu říci?
Ať se těšíš na něco hezkého.
To si zasloužíš a věř, že nejsi sama.
08.12.2025 19:44:17 | mkinka
Když předem ke dni ještě neprožitému dá někdo "bohužel", pak to vypadá na těžký časy...
ale když pohled na někoho je silný a je v něm naděje, pak věřím - i na ten zázrak, protože přece - CO KDYBY...*
08.12.2025 19:28:36 | cappuccinogirl
Jo, docela těžký časy.
Co kdyby je fajn, uklidní to mysl na chvíli... ale pak převládá "Co kdyby ne"
08.12.2025 20:26:31 | Ztracena.Deny