Vzduch má chuť železa

Jak rezavý hřebík trčící z krvavé rány,
za který tahám tam a zpět, možná hlasem mé mámy.
Jako dům, ve kterém staletí nikdo nerozsvítí,
přesto v prachu pár stop k zahlédnutí.
Jak nábytek v pokoji prastarém,
v čekání na kouli demoliční, rok za rokem.

Jako ticho, které zní tak nahlas, až všechny ohluší.
Jak čas který se zastavil, když nepřítel na dveře buší.
Jak žhavý popel, co sedá si na kůži,
a který pálí až dovnitř. Až na duši.
Snad i stíny nad jezerem mají víc života,
než já, než mé tělo, než má samota.

Vzduch má chuť železa, voda barvu rudou,
co ty zbytky světla ve mně?
Snad někdy nadechnout se ještě mohou.
Sedím tu dál, přestože je být tak těžké,
asi už ani padat neumím,
jak dlouho je tohle dál možné?