Návrat ke světlu

Návrat ke světlu
Nešla jsem za světlem —
přišlo ke mně.
Nehlučně, bez požadavků,
jako ranní šedá,
která nečeká potlesk za to, že přichází.
Nejprve jen škvírou
mezi zataženými závěsy,
pak v očích cizích lidí,
kteří se usmáli —
a já to vydržela.
Nevěděla jsem, že i radost
může bolet,
když se do ní vracíš
po dlouhém spánku v kameni.
Ale najednou jsem
opět slyšela ptáky.
Ne kdesi v dálce —
ale uvnitř žeber.
Zvedla jsem hlavu.
Ne proto, že už nebolí —
ale protože to stálo za to,
vidět, že světlo stále ví,
kde mě najít.
Nevolalo mě jménem.
Nevyžadovalo,
abych byla silná.
Jen čekalo,
až přestanu utíkat.
A tak jsem šla —
ne jistě,
ale celá.
Krok po kroku,
jako někdo, kdo už pochopil,
že i zlomené srdce
umí nést světlo.
A možná o tom
je celý ten návrat:
ne o tom, že světlo vítězí,
ale že já už mu nebráním.