Jsem

Jsem

Nemusím být celá,
abych byla dost.
Nečekám už na svolení,
abych dýchala.
Nenosím už zbroj.
Nevěřím, že bolest
mě činí cennější.
Naučila jsem se být měkká —
a v tom je síla,
kterou mi nikdo nevezme.
Už se neptám,
jestli mám právo tu být.
Nepočítám jizvy,
ani je neukazuju.
Jsou se mnou.
Ale já už nejsem jen ony.
Směju se. Opravdu.
Ne proto, že všechno je v pořádku,
ale protože jsem přežila
i dny, kdy nebylo nic.
Dotýkám se stromů.
Mluvím s lidmi,
ne abych zaplnila ticho —
ale protože mě to těší.
Nežiju ve stínu,
ani v záři.
Žiju mezi.
Tam, kde je to skutečné.
A když přijde smutek,
už ho nezamykám venku.
Přijdu k němu,
posadím ho vedle sebe
a řeknu: Tak pojď. Už tě znám.
Nejsem to, co jsem ztratila.
Nejsem ani to, co se mi stalo.
Jsem to, co z toho vzniklo.
A to je dost.