Mezi dveřmi minulé duše

 

Stojím u dveří, kde voní starý dům.

Prkna, schody vržou, je tam slyšet smích.

Na stole čaj. Není můj a já to vím.

 

Okna, dveře i duše na zámek,

klíč je dávno pryč, už nechci čekat.

Kdo jsi a jak dlouho se známe?

 

Zem voní časem a mokrou hlínou,

a já jdu dál, s rukama v kapsách.

Tam dole v rohu na srdci s jizvou

pláče dítě otci; mám tě rád.

 

Možná přijdeš, možná ne,

zbyde po tobě jen prach a smích.

Možná přijdeš, možná ne,

a já stojím a čekám stále víc.

 

Obraz a déšť padá na střechu,

kéž bych našla odvahu -

říct kam láska z dětství šla?

Proč jsi lhala, mami...

 

Pláče dítě otci; mám tě rád.