NEOBEJMEŠ

 

 

verš už už k životu se bral

a kdyby byla rychlejší

ta báseň by ho stihla

 

jenže nespěchala

zastavila se u vody

a jiným rýmem potěšila vrbu

 

tu smuteční

strom, uplakánek

co jediný našel odvahu

vzít z lidského údělu

kus na sebe

 

bolesti, trápení, je půl

jen jívě šednou vlasy

 

 

 

víš, veršovánko, nikdy už nebudeš stejná

i když stále láká dotýkat se poezie

 víno je vylité a z poháru střepy

 

„cítíš?“

 

je to blízko

skoro na dosah

přesto nezachytíš

co se nedá přenést

 

 

jenže právě tím směrem

se díváš

po něm prahneš

tam někde JE

 

tvé

srdce