Setkání

Anotace: Člověk se nemá poddávat žalu

Jdu ulicí dlážděnou slzami,

skořápka úsměvů pod patou praská,

jsem stín oděný do slunce,

míza má protéká žilami

tvé matky a každá vráska,

jde cestou vyrytou do srdce.

 

Možná mě vídáš v úbočích snů,

kvetu po trsech na jazyku,

na hranici hořím pohledem,

nemaje zbraní já polibkem tnu,

ruku tu podávám z že(zla) zvyku,

má mince se leskne úplňkem.

 

Mou píseň si zazpíváš s podvečerem,

kdy samota nohou zkříží tvou dráhu,

mé amen do kamen přikládáš,

jsi bolavý hladem a já jsem Ti chlebem

a rosou, jež pozbyla vláhu,

jsem jedem, jenž duší rozléváš.

 

 

 

Kápi měl v očích, ty  hořely

v záblescích temnosvitem,

namísto rukou dva plazivé kořeny,

netopýří rty tichem skřípěly

jazykem s bodavým břitem,

had do trávy noci vnořený.

 

Toužil mou duši polykat ohněm,

popelem sypal svůj gobelín,

z dlaní mu rostly kyselé plody,

korunoval se pánem a Bohem

bezejmenný host a stín,

stavěl si hnízdo, plánoval krvavé hody.

 

Namísto večeře vešlo do oken ráno,

mávnutím vraních křídel zmizel stín,

píseň zpívaná do ztracena,

na zápěstí nechal otiskem psáno,

mé pravé jméno je splín,

Tvá duše s mou zasnoubena

 

 

 

 

 

Přepsal jsem ten splín na radost,

uzamknul bolavé rány,

nad dveře pověsil srdce,

k hostině za okny pro žalost,

když brousí si zobáky vrány,

drobím jim holé ruce...