Duhy a neduhy

Anotace: Nechutně dlouhá a strašně nechutná sedmibarevná záležitost, kterou vraždím sama sebe za to, jak dokážu být přiblble břiblblá, když si mozek začne myslet, že je srdce zamilované.

Duhová kulička padá jak meteor
a strany nerozeznává.
Levá a pravá
pochod a cit.
Neduhy duhový,
barevný neurčitě
bez hranic
zavřený do krabic.
Do žíly jehlou ryty
symboly na ulitě
zbavený svéprávnosti.
Jenom ať praskaj kosti
v ohni, má Husopasko.
Zas jednou mělas pravdu,
má křehká vílí krásko.

Zato tě rudou barvou duhy upálím
Zato tě rudou barvou lásky
nakrájím na plátky tenký
jak hladina.

Na konci duhy neduh ze zlata.
Jenže ta naše duha je dál kulatá.
Nevím, kde začalo legrační já a ty.
Jak loutkář znavený zahodím špagáty,
rozcvičím zápěstí a dá budu hrát
si na to, že umím mít rád.
A ty mi to dál budeš
baštit
jak poslušný Koi.

Za to tě v modré barvě duhy utopím.
Za to tě modrou barvu duhy
donutím vypít do sucha
a přitom do ucha šeptat ti nevinný lhaní.

Jazykem po tvejch skráních
běhat jak urvaný.
Berany berany
a hlava na kusy.
Nechci a nemusim
tvářit se příčetně.
Jsi tak maličká
jak z japonskýho animáku
v krátký sukýnce a punčochách
z tuzexu
shrnutých pod kolena.
Jsi krásně provoněná
ložnice po sexu.
Radši otevřeš okno.

Zato tě žlutou barvou duhy
donutím prosit o něžnosti.
Zato tě žlutou barvou touhy
dovedu doprostřed ničeho,
markantně zničenou
včerejší upřímností.

Miloval jsem vás, kdysi.
K tomu se nepřiznávám
ani s čepelí na tepně.
Máš mě, tak poveď mě!
Buď jako každá jiná kráva
s růžovou kabelkou.
Vysoký podpatky
zabodni mi až do dna.
Nebuď pořád tak hodná!
Baví mě týrat tě
bez jediné modřiny.
Ty mlčíš jako hodiny
od celé do celé.
Kdy začneš bít?
Kdy přestaneš jen brečet do polštáře?
Nikdy mi nedáš facku.
Neplivneš mi do tváře.

Zato tě zelenou barvou duhy pohladím.
Zato tě zelenou barvou včerejška
nechám snít o zítřku.

Nikdy tě nepustím
protože jsi tak oddaná
a po ránu pořád ještě krásná.
Nikdy tě neopustím,
protože nikdy nenajdeš sílu mě opustit.

Zato tě oranžovou barvou duhy obléknu.
Zato tě v oranžové barvě zvyku
probudím do nového bytí.
Jako apoštola
co zapomněl desatero.

Z mola
se budem dívat jak slunce padá
do moře.
Kdo bude dole a kdo nahoře,
to je mi celkem šumák.
Jen křič jak beze mě umřeš.
Nebuď studenej čumák,
nebuď jak já.
Nesmíš bejt vyhaslá.
Zkus mi shořet v náručí a třeba začnu
aspoň doutnat...

Potom tě fialovou barvou duhy
přivážu k topení.
Potom ti fialovou barvou moci
omotám zápěstí
a zatímco se budeš vzpouzet
prozkoumám tvý tělo,
vyždímám tvou duši,
nechám tě použitou,
zmrzlou a nepřikrytou
slzy si sušit
do zbytků důstojnosti.

Zase mi odpustíš.
Tak jako vždycky.
Bezelstně, nekriticky.
Jsi vlastně k zulíbání.
Jsi služka a jsi i paní.
Jsi výsměch cílevědomých,
jsi děvka, která nezná hřích,
jsi k pláči.
Kdybych tě nechal na pavlači,
skočíš mi k nohám.
Osm pater letu.
Nebo se pletu?
Nemáš nic jako sebelásku.
Jsi moje loutka na provázku,
jsi moje hračka,
která mě pořád ještě baví.
Jsi hezká. A naivní.

Proto ti nikdy nedojde
že je to vlastně všechno jinak.
Že jsi náplň mý hlavy.
Poslední barva duhy.
Má malá indigová
Regina coeli
a já jsem jenom
tvůj největší neduh
pod peřinou.