Chiméra

MiMiKa Básně » Ze života

 

Báseň psaná před měsícem v naštvaném stavu, Milý sžíral mé svědomí při šlápnutí vedle. Těď připomněla si chvíli bezradnou a ráda předávám báseň psanou po tak bláznivém tisícihranu...

 

---------------------------------

 

Chimérou jsi mě nazval?

Já klepu se nad mým zrcadlem,

co životem prochází.

 

Jednou létám, podruhé slétám,

v hlubinách nejhlubinějších se hroutím.

Kroutím se v jádru Země,

ze mě stala se lávou kalná žena,

vříc osudu svému dostála.

 

Nespoutanou bytosti jsi mě nazýval,

MiKa jsem od tebe slýchávala...

Díky tobě lehce přijala pseudonym křehký.

Strach z delíria, schizofrení představy naplnily se…

Dvě hlavy ovšem tvrdě spící neutajím prohlédl jsi mě.

Stala se tvým přeludem, knihou bájí otevřenou...

 

Surrealistický počin uplatňuješ... Ty Snový princi.

Vzbuzuješ, vyluzuješ démony mého jádra…Skličují, obklopují…

Já procitám v hlubinách moře,

na dně tmavé rokle,

na dně vnímání světa,

na dně úvalu naleznete mě.

 

Mé tělo bezvládné.

Mé útroby schránky.

Mé zimou otřesené konečky prstů,

mou klidem nasáklou tvář.

 

Anděl pokořen.

Ach tělo světelné...

Na povrch temnota vyzrála,

skličující děsící, lživou nestvůru procitla…

 

Chimérou se nazývá!

Chiméra jsem.

Jsem tento slam,

co z démonických úst vylezl trojhlavému tvoru...

 

Andělská tvář zahalená indigovou, vzbudila černé anděly pekla.

Svědomí prolezlé červy, děsí…

Děsím se podívat, zvednout hlavu, záda na půl těla shrbená,

je těžké vzhlídnout to tvých krásných očí a lhát ti…