Letím!

Letím!
Pevné okovy praskají
a má křídla slzami promáčená
konečně nadobro uschla,
aby mohla vzlétnout,
aby ukázala svou paletu.

Letím!
Z mé mysli sňat byl závoj,
co v ponuré barvě holubí šedi
bránil mi vidět viditelné...
Upředen byl jistou rukou osudu,
protože bez utrpení není poznání.

Letím!
Z duše spadly mi kameny,
jež byly těžší než celičký vesmír.
Smísily se s živou hlínou,
až povstaly z ní dva květy rudé,
co společný mají stonek.

Letím!
Staronovým klíčem byl odemknut
ten rezavý zámek, co v sobě jsem měla
a teď srdce mé zas plesá šťastně
v čistém rytmu harmonie.
Naše srdce plesají...

(14.9.2014)