Železná panna

Moje znásilněná mrtvola,
na břehu interní pouště vyplavená,
každým dnem v ohni žít, pořád dokola,
krajina ohořelá, vysušená.

Supi na ní již hodují,
ale nůž osudu byl bohužel tupý,
masu a kostem sice holdují,
ale já jsem stále napůl bdělý.

Doraž mě, kurva!
Prozřel jsem mezi životem a smrtí,
ve vědomí mém vznikla do kosmu průrva,
lanem silným snad v milosti mě přiškrtí,
a tohle bude má píseň labutí.

V náruči železné panny sevřen,
krev má z jejích ladných záhybů do písku vytéká,
jehlami mezi orgány zotročen,
agónie z bolesti vykvétá.