Dutý kabát

Nestačil položit kameny v pevnost, nenašel je, potom, co mu šedé břehy vnukly, že voda omílá i kamenná moře.
A přesto, přesto se mu chodbami prochází mrtvé ticho.

Nad vypuštěnou hrází, visí krásné hodiny.
Ručičky jakoby se oháněly po vodě
— každý má žízeň.
Kašny z prstů přetékají, hráz tuhne, jakoby tekly jenom hodiny.

A jak se procházel, zjistil, že ten pár nohou pod ním našlapuje potichu…
jako někdo, jako nikdo.