Děvče a racci

Vidím ji v celé její kráse, jak sedí a vlasy od větru rozházené, jí vlají až na oběžné dráze.

Koukám na tu slečnu z povzdálí, kde racci tančí a zpívají.

Copak asi ti ptáci neodbytní kvílejí, udělej to, udělej to, příteli.

Mým názorem je, že to není jejich, ani má věc, tak leť racku pryč a nech ať ze sebe svrhne tu strašlivou klec.

Slečna se znova do chřtánu temnoty zadívala, málem se jí při tom záda zohýbala.

Je celá vystrašená, a zároveň tak melancholicky klidná, až z toho nejdeno oko zamrká.

Podíval jsem se na ní znovu a skoro se lekl, že už skočí, ale to děvče se rázem otočí.

Seskočí ze zabradlí dolů a doufám, že má namířeno domů.

Věřím, že zpátky dorazí v pořádku, a že to nebudu stejné, jako na samém začátku.