Pokud máme duše

Anotace: Pro spřízněnou duši, kterou jsem oprášila a doplnila

 

Kdybych mohla cestovat časem

s tebou, lásko, nebála bych se už ničeho.

Kdybych jen pronikla tam do plazmatu všeho

a pochopila, co se děje, vše bych dala za poznání,

i za tichý hlas duše, co k nám pořád mluví a připomíná domov.

Neslyšíme ta slova, která nás mohou osvobodit, i mysl.

Náš jazyk je zmatený a srdce svírají silné obruče pout.

Nulové teplo a tep tak zpomalil bez dalšího zdroje milování.

Ztraceni v oceánech emocí a vlastních démonů, co se živí hostitelem.

Nejsme pouhým tělem, co jednou v zemi bude hnít, nejsme rozkladem,

ani skupinou souřadnic. Místo nahoru hledíme do země.

Přitom dovedli jsme mnohé věci a drželi při sobě než přišli jiní

hladní, jak vlci při honu na kořist, co uštvou k smrti.

Ženci s kosou při sklizních duší a spících srdcí.

Jednou umřeme všichni, ale jde o to umřít dobře, ne na oltáři lstivých bohů.

Za láskou vede cesta, které se ani smrt nedotkne plná světla.

Pokud máme duše jsou neoslabené časem a vzpomínkami.

Pokud máme duše jsou utkané z lásky a tam je pravý domov.

Nikdy se neohlížím zpátky, protože tam už nic není

jen bolest v nás samých, co přetrvává věky.

Poranění minulosti, kde zůstávají jizvy,

noční děsy, mihotající se stíny na zdi

a já se nechci v chladném koutě krčet sama.

Vlastně čekám na ruku, abych se přestala klepat.

Vím, že to dokážu i sama, ale ve dvou je všechno lepší,

bolest mírnější, stárnutí sladší, život živější.

Ale hlavně pro ten dotek dvou spřízněných duší.

Pro ten má cenu zde trpět, hledat, být a žít

nebo snad ne?