Pro tátu

 

 

Cítila jsem strážnýho anděla

všude, kde to bylo nahnutý

v průběhu mýho života,

i při napínání A struny.

 

Víření křídel, co mraky lámou.

Pamatuju si, když mně bylo pět.

Jak hráli jsme Greenhorny s tátou.

Tyhle vzpomínky se vrací zpět.

 

U ohně, v autě, na našich cestách.

Každou s vervou zpívali dvakrát.

K životu stačily struny po vestách.

Přála bych si s ním ještě zahrát.

 

Jenže ty už dávno nejsi se mnou,

když odvezly mi tě černý koně.

Byla jsem ještě malou dívkou

a já zírala do věčnýho ohně.

 

Zbyla mi jen cesta do neznáma.

Všechno se mlží, je to dál a dál.

Teď sedávám někdy po tmě sama,

hrávám blues, vzpomínám, jak táta hrál.

 

...Díky, táto...

...Stálo to za to...

 

 

A ještě jedna věc,

co mi vždy říkával;

Materiální svět je iluzí

kolektivního vědomí.