Manhattan

 

Dnes bylo ráno jako každý jiný.

Slunce svítilo do otevřených oken

a severní vítr přivál špetku naděje.

Zašla jsem po špičkách se podívat ven.

Manhattan, časná středa po svítání.

Místní průčelí bez závěsů na duši

zdá se mně poněkud melancholické.

Jen všudypřítomná špína krásu ruší.

Nahá stojím vstříc vycházejícímu Slunci

a vrcholky budov brání k plné síle.

Malí lidé dole chaoticky krouží.

33. patro, blíže k Bohu,

ale mnohem dále k našemu lidství.

Černá díra, kde zmizí od všeho trochu.

Mám vždy velkou chuť si zakřičet na svět!

Takže začnu, nikdo nerozumí, jsem Čech.

Je to výhoda mít tak krásný jazyk.

Říkat sprostá slova, to je můj zlozvyk.

P**o, K*n*o, Z*r*e, Č*rá*u jeden!

Přeji Vám všem ten nejkrásnější den

a lidé tam dole furt krouží dál

mezi zbytečnou prací

                    a samotou…