SEN

..a vzala jsem si přece jen drogy,
abych svět udělala skutečným,
ale v tomto neskutečném místě,
není taková věc možná, no, možná...
Nemožná... Už to vím, že jen sním,
a ten sen není můj, není tvůj.
Bolest je něco hmatatelného,
něco, co cítím, přesto smutného.

Jak prožít radosti tohoto života,
když při každém kroku mně tlačí bota?
Jak mám být šťastná, skutečná, živá,
když mně lidé kolem připadají mrtví?
Svět se točí divným obloukem směr peklo
a já se točím s ním, je ještě daleko.
Spirála se zužuje ve tmě, jsem tady?
Sedím si v autě na okraji Prahy.

Čelem sem tam zatroubím, abych se vzbudila.
Světla ubíhají ve zpětném zrcátku pozpátku
a nezdají se být blíž, než jsou, je to naopak.
Je to skutečné? Spím snad? Dám ruku na páku.
Vyřadím z kopce, abych něco zas cítila.
Myslím si, že jsem krásné stvoření, lesní víla.
Mám křídla a než dopadnu dolů na tvrdou zem,
uvědomím si, že tohle opravdu není sen.