Jakože vedví

Můj milý, můj drahý

 

Jednou jsem psala někomu,

kdo pro mě hodně znamenal.

Jednou se naše cesty střetly,

ale pak byly kolejemi.

To se prostě tak stane,

že život dva rozdělí..

 

..Vedví   na zadním dvorku pošahanýho světa,

kde už nic nedává moc smysl, kde pochodují mrtví.

Byli jsme jako nerozlučná dvojka červenýho vína.

Chutí mnoho v prázdných sklenkách drahýho skla

se nakonec třpytilo štěstí jen v odrazu zadního zrcadla

a já si uvědomila tu křehkost všeho bytí..

 

..i nás dvou,  kteří zapomněli na podstatnou věc,

že život je pouhým snem někoho dalšího a já ho neznám.

Dlouhý tunel do neznáma, byla to bílá návěst,

co svítí jako smrt přímo do očí těchto chladných dnů,

těchto dlouhých snů plných děsů a já se nemůžu vzbudit.

Sedím tady v koutě a jako kytka pod ledkou chřadnu.

 

Můj život se jako okolní svět zbláznil.

Nebo se mně to jenom zdá? Co je pravda?

Pravda je vždy tajemná jako Modrý Nil

a lež s nekonečnou blbostí si zavdá.

I padlí andělé mohou být chápáni

jako odlétající vzhledem k toku času.

Jako pár mých veršů se ztratí v básni

a k takovýmto myšlenkám ráda pozvu.

 

Drahá Pen