Popelka

Po plechovém mostě chladných citů
odešla ze společného bytu
a zůstalo prázdno, které svírá,
místo rozloučení černá díra.

Vzpomínky na dně té propasti
jsou přesto její součástí
jak vědomí, že se člověk zmýlil,
do vrásek smutné poznání vyryl.

Snad upřímnost její zašlapaná
z popele povstane jako dáma,
když do očí se jí jeden dívá,
ona pohledem neuhýbá.

A odvádí z bludiště klamu
k pravdě, co na dně oceánu
střeží skryté poklady,
které život napraví.