Láska nebo víra

Bouřlivý toť osamělý pokoj.

Všude kam se podíváš něco tlí.

Jsi to ty, maso, duše, krev, ten stroj,

jsi kusem žuly, stín, když nejsi s ní.

Je to víra? Láska? Tvoje žena?

Zářná hvězda bijící do oken,

sic uvnitř mrtvá, chladná ta stěna.

Nahý ze všech stran, jdu krokem.

Stíny leží v závějích saténu

a mezi nimi obraz tvůj vidím,

tu moudrou, krásnou Pallas Athénu.

Jasná, voňavá, jak polní kvítí.

Měsíc nitky hází, pavučiny.

Svíce hoří rudě tajnou touhou.

Není nad krásy mladé to ženy.

Jsem kluk, či bůh? Oni vše mohou.

Dotknout se tě tak, jak já nemohu.

Sama podstata nás samých v srdci.

Dokonalou tu božskou předlohu.

Ne, ne, byť ten pokus je mi ke cti.

Mizíš mým zmarem, mizíš navěky.

Opar je pryč. Zřím noc, sen v dálavách,

v světle Alfy Centauri, té hvězdy

a každou noc hladím tě, lásko má.