Poslední výstup

Myslím na hory, v prázdnotě stojící.
Na smutné bytosti po lese tančící
já chodím se dívat a stále uvažuji
jak moc teď vlastně odejít potřebuji.

Lana, mačky, podobné nástroje.
Z túry dnes vracím se, přecházím koleje.
Krosna, nesmeky, cepíny, chlad.
Ty cesty daleké nemá každý rád.

„Půjdeme spolu?” - „Nemám na to čas.”
Tak mi v mé hlavě naznačuje hlas
Že přesto mám jít a bude to lepší
vzít k sobě někoho je čím dál tím těžší.

Když nikdo nechce, já vydám se sama
ve výpravě budu jediná dáma.
Triglav, Matterhorn, Elbrus a Everest
v každém případě půjdu i přes bolest.

Zatím jen sen, začneme zlehka
i když už nejsem jen osoba křehká.
Životní cíl nastaven být musí
největší zátěž mé tělo si zkusí.

Kdyby mě náhodou stálo to život
a ostatní už nezažijí můj příchod
počítám s tím, že stát se to může
pomalu bude mi omrzat kůže.

Copak na mně ještě někomu záleží?
Zda ano, ať mi tu skutečnost doloží.
Ať se rozloučíme předtím než zmizím
skonám pak ve sněhu, uteču krizím.