Den prokleté umělkyně

Múza se mě dotkla zlehka
a tak moje duše křehká
vzala tuhu do ruky
utekla s ní před muky.

Na louce mám svoje místo
tam, kde bývá vždycky čisto
na kameni u bylinek
najdu já svůj odpočinek.

Myšlenky mě nutí kreslit jenom temné motivy
takové, jenž u ostatních způsobují údivy
do bloku si tedy tvořím, nikdo mi tam nevidí
alespoň mám konečně trochu klidu od lidí.

Návrat domů odpoledne dovedl mě k plátnu
zkusím zase jinou činnost - ať hlavu svou zmátnu.
Upadl mi štětec, ze země ho zvedám
mysl není klidná, chyby v sobě hledám.

Za ruku mou od barev - vážně není čistá
jistě bys mě nedržel, tím už jsem si jistá.
Radši dodám stínů pár, sem tam tenké linie
smutek spolu se štětcem často bývá magie.

Slza z tváře stekla, barvu trochu rozmazala
poté jsem se na sebe do zrcadla podívala.
Proč mi vize krásné před očima mizí
co je se mnou špatně, v čem jen tohle vězí?

Na obraz já koukám se, pokračuji po pauze
z hlavy chci jen vytěsnit své prokleté iluze.
A přec na mě zapomeneš…pravdu já jsem měla
říkala jsem to už dávno, když jsem v noci bděla.