Pozdě, ale naplno

Na začátku? Všechno cizí,
nebe bez barev, jen plné šedi.
Šla jsem studovat – ne ze snu,
spíš že se to tak nějak čeká v tomhle věku.

Požární ochrana. Znělo to tvrdě,
žádná romantika, spíš příkazy v řadě.
Prvák byl boj. Ne s ohněm, ale se sebou,
každý den jsem přemýšlela, kde jdu slepou stezkou.

Říkala jsem si: „Tohle není pro mě,“
srdce se bouřilo, duše v plamenné domněnce.
Chtěla jsem odejít, zavřít ty dveře,
nechat školu za sebou jak starý nápis na zdi ve větru.

Ale pak přišli oni – spolužáci, smích,
všední chvíle, co ti zachrání dých.
Byla to parta, co drží, když se hroutíš,
a najednou… nechtěla jsem odejít. Ani zkoušet jiný kout.

Zůstala jsem. Kvůli nim. A možná i sobě.
Druháku jsem se plácala, bez velké naděje v hlavě.
Zvládala jsem tak napůl – někdy víc, někdy míň,
ale ke konci roku se přede mnou rozpadal klid.

Známky. Propadala jsem.
Ten pocit, kdy se bojíš zklamat, když už jsi skoro ven.
Ale v úterý jsem zabrala, šla si to opravit,
a hrdě můžu říct – nepropadám, můžu se zastavit.

Pak přišel čtvrtek.
Den před uzavřením, ale ne obyčejný.
Na škole soutěž – TFA, plné síly a žáru,
a já tam nebyla jako závodník, ale jako ruka v pozadí snahu.

Pomáhala jsem. Nosila, chystala, pozorovala,
viděla pot a vůli, jak se v lidech rozsvítila odvaha.
A právě tam – když jsem stála bokem všeho ruchu,
mi došlo, co nosím už dlouho v tichém duchu.

Nechtěla jsem běžet, nepotřebovala medaili,
a přesto jsem cítila, že jsem součást, že tu věci mají smysl celý.
Viděla jsem školu jinýma očima – ne jako trest,
ale jako místo, kde jsem vyrostla, kde můžu být já – bez přetvářek, bez gest.

Bylo těžké to přijmout. Že tohle je ono.
Že místo, které mě ničilo, mě vlastně formovalo znovu.
Ale právě v tom chaosu, mezi kužely a časy,
jsem konečně slyšela ticho – a v něm svůj hlas jasný.

Ten hlas říkal: „Patříš sem. Už to víš.“
A není to slabost změnit názor, je to síla najít klíč.
K sobě. Ke škole. K lidem, co tě táhnou výš.
A jestli je tohle štěstí…
tak já ho teď žiju – naplno, i když přišlo až na poslední spíš.