Skrvna

Skvrna

Kouř se vrtá do mysli.
Spadlý popel, zrnko po zrnku,
poskvrní mé vzpomínky s tebou.

Dýcháš ho.
Plíce se ti plní,
tvůj dech čpí.
Ta špína se usazuje i ve mně.

Vidím, jak se z tebe váli,
hustý závoj, co se neusazuje jen na jazyku.
Prosakuje se na ústech, které patřily mně.
Skrze všechno, co bylo naše.

A v tom oblaku
tvé prsty, dřív tak jemné
svírají tenkou hůlku zkázy.

Jasně rudé nehty, v tom dýmu,
Jen další skvrna na rukou,
co kdysi hladily. Teď páchne.

Už nejsi ten obraz, co jsem si chránil.
Jsi jen obrys ve smogu, poskvrněný stín.

Chtěl jsem si tě pamatovat v dobrém.
Ale přes ten kouř,
už tě ani nevidím.