Čistá hlava

Červený přeliv vyprchal z mých vlasů
Ani ne do měsíce.
Plíživě plnil svůj podlý únikový plán
A moje šediny
Si vzal za komplice.
Jen vana stále vypadá
Jak po krvavé lázni.
To už se nevyčistí...

Chci, aby o mně někdo napsal báseň
– Ať není dlouhá, ani moc veselá.
Ať je v ní hlavně
Chlad letního rána,
A jak v něm ležím
Obnažená.
Pohozená?
Opuštěná světem.
A hlavně sama sebou.
Taková chladno-ticho-kyselá.

Chci být v té básni,
Dívat se na čtenáře,
Jak tají dech
A mhouří oči,
Jak mu můj smutek světem točí,
Jak mu mráz běhá po zádech.
A jeho tváře
Červení se zjasní.

Čtenář se uvnitř oklepe,
Sám dává přednost jiným druhům poezie.
Zmazaná vana se mu hnusí
A bojí se změn.
Změnami se ale život žije -
A krev je měsíční chleba žen.

Bělidlo,
v záchvatu hloubkového úklidu
Na hlavu jsem si nalila
- Snad ji to vyčistí.
A vlila jsem ho taky do žil.
(TW pro slabší povahy.)
Vana je bílá, sněhově svěží…
Ve vaně mé blond tělo leží:
Z přetnutých předloktí
Šíří se čiré louže
Do všech
Koutů
Pod
       la
          h
            y
               .