A stále znovu

v tom plném tichu prázdných tónů
krčí se stíny časných rán
a z rány prýští bolest noci
do snu, byť mého
já nejsem zván

když náhle chvění tělem vane
v tom krůpěj potu smáčí skráň
a svíce zhasne bez pomoci
mou temnou myslí běží laň

v prázdnotě křiku plno bolu
jak v kalném proudu chtivé řeky
jen z břehů kolem civí tváře
a v tichu času zní jen skřeky

tam v temné noci - září okno
tam zevnitř láká jeho klid
žel zhasne dříve, nežli vstoupím
má mysl nejde odložit