Cesta (Slyším ten hlas)

Za časů dobrých, za časů zlých,
všechno jsme zvládli, tobě můj dík.
Někdo mě volá, slyším ten hlas,
a tak tě prosím, buď při mně zas.

Dalas mi lásku, svou napořád,
naučilas mě, jak život brát.
Co je to domov, kde najdu mír,
ten pro mou duši, i světlu stín.

Do ringu jsem své démony zval,
za temných nocí na Měsíc řval.
Když ruka ďábla sevřela stisk,
že bych vždy vyhrál, nejsem si jist.

Něco jsem zbořil, něco tu snad,
po mně až půjdu, zůstane stát.
Pak pohřběte mě, kde já to znám,
má hříšná duše spočine tam.

Možná tak žil jsem, jak se má žít,
práci jsem zastal, uměl i pít.
Bojovník ve mně mnoho let spal,
potom mi sílu dal abych vstal.

A když si sáhnu do svědomí,
ani ne zázrak, ani proč klít.
Cesta je plná výzev, jež dát,
i pokušení dezertovat.

Byl jsem a zůstal jen prostý muž,
některé věci přesto vím už.
Že chleba padá špatnou ze stran,
a proti větru nenačůrám.

Volíme rychlá potěšení,
to, co jde snadno, neodmění.
Štěstěna bývá tvor vrtkavý,
a mnohdy zrychlí, kdo zpomalí.

Že mladší šel už a starší ne,
občas vypadá být nesprávné.
Záleží na tom, jakou roli,
má ještě sehrát v naší story.

A strach má velké oči též vím,
to, že nám brání skoncovat s ním.
Nejlepší zbraň je, to bez debat,
ta, která není vyrobená.

Že bolí sebe sám překonat,
ale, že nejvíc bolí to vzdát.
Není tak všechno jednoduché,
velbloud neprojde jehly uchem.

Nikdo nedostal na život glejt,
kdo chce tak prosím, vpalte mi cejch.
Vše, co se stalo, mělo tak být,
zvony jsou slyšet zpovzdálí bít.

Divoká řeka, má dravý spád,
vprostřed té řeky vidím se stát.
Rozkročen mezi nocí a dnem,
takhle vypadá dlouhé sbohem.

Nebesa nízko nad hlavou mám,
brána je, zdá se, otevřená.
Očistec přejdu, v něm už jsem byl,
cesta je dlouhá, mlhavý cíl.

Únava hlásí se čím dál víc,
brzy to přejde, přejde jak nic.
Někdo mě volá, slyším ten hlas,
a tak se loučím, sejdem se zas.