Třes

Je hluboká noc
a já vstávám.
Velké naděje
do dnešního dne si dávám.

Naději ve vysvobození –
od falešných představ,
od bolesti,
jež mi rozum zatemňují.

Třesu se.
Sotva chodím.
Tohle jsem já.
To nerozchodím.

Bolest mě svírá,
v uších zvoní.
V ruce hrnek kávy nesu.
Neupadnu.
I když se třesu.

„Bojuj,” zní mi v hlavě.
Přece to nevzdáš
jen tak hravě.

Celý den trpím.
Stále věřím,
že zítra, až se vzbudím,
už se vzchopím.

Další den je opět marný.
Nevzdávám se.
To by bylo příliš snadné.

Propadnout do beznaděje –
to je marné.

Vstříc svému osudu
já kráčím.
Jsem silná,
i když právě
na kolenou klečím.