Když na sebe nemyslím

(PROLOG)

Zeptala se mě, nedávno, paní doktorka: 

"Tak jak se cítíte?"

Podíval jsem se na ní a naše pohledy se setkaly.

"Zapomněl jsem, že se mám cítit," hlesl jsem.

Omluvně se usmála...

Zřejmě vycítila, tu podivuhodnou energii okamžiku,
kdy pocity jsou kruhy na hladině vědomí, 
jež se šíří k setkávání, aby sebou prošly…

Vzájemně se poznávají, v místech doteku,
aby dozněly; až někde tam, v místech, která prý nejsou.

Já tomu ovšem nevěřím.

Já tam byl – za Horizontem události.

"Ale teď, když jste mi to připomněla,“ 

to se, pro změnu ozvalo mé ego:

„se necítím nic moc!"

Omluvně jsem se usmál a naše pocity,

v tento krátký a pomíjivý okamžik,
nám ukázaly své kruhy.

(KRUHY)

když hladina zčeří se

projevy ticha
zrodí se myšlenky

jež každý den slýchám

tak, jak volavka

na jedné noze
za noci temné

v podivném voze 

z oblohy dívá se

na mě sám čas 
"Já vím, že už musím jít,"

slyším svůj hlas

cítím tu vlnu

jež překoná moře

prostorem bezčasým

kde ráj

byl prý stvořen

zaplaven přívalem

topím se v citu

poslední z živých jsem

byť po gambitu

každý z nás vrací se

tam odkud vyšel

kde každého čekají

jak na mě má Michelle