Ticho
Ticho
Temnotou se kouše,
jak v husté mlze,
po jedné noze
dlažební kostka pod nohama klouže.
„Pomoc,“ volá –
tma ji svírá,
za rohem se na ni
stále dívá.
Nechce se tam otočit,
vykřikne,
slzy se valí,
bojí se –
její hlas se přes strach nepřevalí.
Stále tam stojí,
tiše se směje.
Vyděšená,
rve si vlasy,
nechce už poslouchat
ty hlasy.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Temnotou se kouše,
jako odraz špinavé louže,
po jedné noze balancuje,
dlažba pod nohami klouže.
O pomoc, volá,
i když ji tma svírá,
někde tam v šeru,
pozoruje tu něhu.
Nepodívá se,
neotočí se;
jen vykřikne
a strach se spustí.
Bojí se, slzy roní,
snad někdy hlas její
procitne tmou i tichem
a úzkost se odvalí.
Jenže, stále tam stojí
a ve stínu se tiše směje.
Vyděšená, vlasy si plete,
věří, že tma si ji odnese.
Z šera - ze tmy,
ozývají se křiky -
sténání i hlasy,
ona již nemá žádné vlasy.
Děkuji. Moc krásná a inspirující báseň... natolik, že jsem se tam též ocitl.
29.09.2025 21:18:19 | Aotaki