Na dně duše

Sama sedí,
neví proč –
snad jí něco chybí,
neví co.

Neohlíží se,
již nechce svůj život
na prohnilých základech.

Dochází jí dech,
krev v ní vře,
při každém nádechu
se její hrudník sevře.

Cítí,
že v útrobách hlubin své duše
zaseknutá je.

Sténá –
vlasy si rve.
Přes tmu nevidí,
zda se někde zachytí
a vyleze z té díry zpět.

Čeho se však chytit má?

Sama ví,
že z téhle pasti
vede jen jedna cesta ven.

Bez pomoci zvenčí,
brečí –
že každý nakonec
zrádcem je.