Zahrada

Slzy jsou lepidlem

na moji potlučenou duši,

slanými potůčky,

zalévám do ní klid,

jak nekonečným zdrojem,

smutek vyvěrá ven,

pomalu zavírá rány touhy,

a přitom zevnitř vysychá

až dojde na vyčerpání těla,

s rudými tvářemi a suchem v krku,

skleněné oči zhlédnou, že hlavou,

pomalu po lehku, prorůstá mír.