ZRADA

Nezapomněla jsem tuhle část,
i když jsem chtěla.
Po nocích jsem bděla,
emocí plná.

Strach rostl —
divím se, že má místnost
ještě nemá polstr.

Nevzdávám se jen tak snadno,
v téhle fázi
jsem si sáhla na dno.

Mám to v sobě hluboko,
tolik, že se usmívám
jen na oko.

Uvnitř pláču potají,
všichni mi šeptají.
Rádců je mnoho —
ovšem nikdo z nich
nezažil tohle hovno.

Taky vám klidně poradím,
o vašich životech
tolik vím.
Ale pusu držím —
o radu tu přeci
nikdo nestojí.

Opravdová pomoc přichází
ve chvílích, kdy se ti
zpátky nic nevrací
a druhý z toho nezvrací.

Nátlak je zbytečný.
Duše sama ví,
kam se vydá —
v tom se těžko klid hledá.

Můžeš mě pouze ochránit.

Před strachem,
který jen stěží mírním.
Hrdinu v něm hledám —
sama v sobě
tohle nemám.

Tápu a ochránců je mnoho,
jen nevím, který z nich
mi opět z nudy
vrazí do zad kudly.

Díky, křičím nahlas
a směji se:
„Nespoléhej na ně —
nebo budeš zase na dně."