Já, sebenenávistný
Já, sebenenávistný
Anotace: Báseň nového formátu, ve které v trochu pravidelnější, přesto experimentální formě sdružené číslem sedm promlouvám ústy jiných... ideově snad co nejvýstižněji. Nestojí snad poezie na upřímnosti?
Jaké to as musí být
každé ráno vstávat s tím,
že sám sebe nevzbudím,
a když přece – žádný hit.
Ať už totiž dělám co-
koli, nikdy nestačím
tempu, které ostatní
stíhají beze všeho.
Točím se v tomtéž kruhu,
kde já není středem, nač?
I v prasklém květináči
jde vláha kvítí k duhu...
Tolik se nenávidím
za to, že denně svými
mrhám šancemi, vy mi
nevěříte? – Já líp vím...
Nemohu se sebou žít.
Ač láska, jak jsem slyšel,
nevzejde z tyranie,
zvyk vždy srdce přehluší.
Není mi jak pomoci,
poradit si musím sám.
Tuto radu sobě dám,
jiným ne... mám přece cit!
Mám rád přece druhé... jen
já vymykám se celku,
neb jsem špatný, žel tu
dobrem povinován jsem.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Poslední sloka mne omámila pravdivostí a jasnozřivostí. Též to tak cítím. Dávám ... ST
20.11.2025 16:54:56 | Pablo Kral
Trochu zpětně, ale přece bych ti ráda poděkovala za tvůj komentář. Je neveselé číst, že se s částí básně identifikuješ, chápu-li tě správně; jak z vlastní zkušenosti, tak ze soužití vnímám nedostatek přátelskosti k sobě samému jako jednu z největších a nejobtížnějších vnitřních překážek. Trpí jí ten, kdo se nemá rád, a potažmo i ti, kteří jej rádi mají. Je to velice těžké. Proměna vede přes poznání sebe sama, neboť sebenenávist obvykle pramení z dávných psychických zranění. Všem, kteří svádí tento zápas samého se sebou, ze srdce přeji, aby zvítězili, a to tím, co je v nich dobré, nad tím nízkým, proti sobě jdoucím... RoZM
01.12.2025 21:56:44 | Rozmarýna