Já, sebenenávistný

Jaké to as musí být

každé ráno vstávat s tím,

že sám sebe nevzbudím,

a když přece – žádný hit.

 

Ať už totiž dělám co-

koli, nikdy nestačím

tempu, které ostatní

stíhají beze všeho.

 

Točím se v tomtéž kruhu,

kde já není středem, nač?

I v prasklém květináči

jde vláha kvítí k duhu...

 

Tolik se nenávidím

za to, že denně svými

mrhám šancemi, vy mi

nevěříte? – Já líp vím...

 

Nemohu se sebou žít.

Ač láska, jak jsem slyšel,

nevzejde z tyranie,

zvyk vždy srdce přehluší.

 

Není mi jak pomoci,

poradit si musím sám.

Tuto radu sobě dám,

jiným ne... mám přece cit!

 

Mám rád přece druhé... jen

já vymykám se celku,

neb jsem špatný, žel tu

dobrem povinován jsem.