Mezi námi

Poslední dobou v sobě nosím zvláštní stín,
tak tichý, že ho přehlédneš, ale já ho cítím každý den i čin.
Je to jen šepot, ne bouře, ne zlost,
jen pocit, že se mezi nás vplížila neviditelná vzdálenost.

Kdysi jsme spolu smály se tak hlasitě,
a svět nám nepřekážel ani v nejtemnějších ulicích po půlnoci, potichu a v zimě.
Teď ale mezi slovy občas slyším chlad,
jak kdyby se nepatrně změnil rytmus toho, co říkáš a jak.

Nevím, jestli se něco stalo,
nebo jestli se možná jen měníme —
jsi dál stejná pro svět,
jen pro mě trochu jiná, neuchopitelně.

A já se bojím ozvat, když se mi sevře dech,
abych ti nezatížila ramena víc, než uneseš.
Nechci být člověk, co tě táhne ke dnu,
jen ten, kdo ti jednou prostě řekne pravdu — přímo, tiše, ve veršů snu.

Když jsi mi napsala, že si můžu zavolat s někým jiným,
usmála jsem se — trochu bolestně, trochu s pochopením.
Protože vím, že nejsi studená, nejsi pryč,
jen máš svých starostí i světů stejně jako já v hlavě, kde je věčný křik.

Ale přesto to zabolelo,
jak malá ranka, co se skryla pod klopou kabátu,
ne hluboko — jen tak akorát,
aby mi připomněla, že si nejsem jistá, zda do tvého ticha pořád patřím rád.

Vím, že já sama jsem teď občas bouře,
toulavý mrak, co mění se, kamkoli se šlápne.
Ale tys vždy byla místo, kde jsem mohla být nahá v duši,
bez obav, že řeknu slovo špatné nebo že moje ticho tě zruší.

Teď se kolikrát bojím i napsat větu,
aby nevyzněla těžká, nebo aby ti nesebrala něhu.
A přitom nechci prosit o pozornost —
jen vědět, že jsem pořád tvoje jistá blízkost.

Že nejsme jen dvě postavy, co se míjí v ději,
zatímco se každá snaží být v pohodě, ale uvnitř obě tlejí.
Že naše „my“ není jen stará nálepka z časů dřív,
ale něco, co má pořád pevný kořen — i když už možná zarůstá trochu do nánosů dní.

Nepotřebuju, abys mě zachraňovala,
nebo abys řešila moje pády.
Jen chci, aby sis všimla,
že když ti píšu o svých pocitech,
je to proto, že mi na nás pořád kurva záleží —
ale něžně, měkce, ne drsně, ne s výčitkou,
jen s touhou, abychom se nepřestaly znát.

Možná jen obě dvě míjíme se v temnu,
možná je to jen fáze, která zas odezní —
ale já nehodlám mlčet a čekat, až se to rozpadne,
když můžu říct včas, co ve mně tiše dřímá, čím dál hlasněji.

Tak ti to svěřuju v rýmovaném slově,
jemně, bez nátlaku, bez tmy, co by tě bolela v hlavě:
chci, abys věděla, že jsi pro mě pořád člověk,
vedle kterého jsem byla vlastním já,
a že doufám, že to mezi námi
nevybledlo — jen se na chvíli schovalo,
a že se k sobě zas najdeme,
až si nahlas obě dovolíme říct:
„Pořád tu jsem.“