Co nepochopím

Co nepochopím...
Anya M. Velora

Vůbec nepochopím, proč oběti trestních činů se tolik stydí…
Proč se v největší špíně světa sami vidí…
Proč žaludek, střeva a hanba je do morku kostí svírá.
Ta hanba, co na ně zbytečně padla, ta nepochopená hanba,
co u srdce jak žihadlo od sršně píchá.


Nechápu, proč my nemáme pokoj v duši,
přijdeme za příbuznými a se strachem se svěříme,
naše rodiny nás možná někdy odsoudí, nechtějí nás slyšet, a tak si zacpávají uši,
ale my, oběti, nejsme ti špatní, ne, my opravdu NE!
A já se modlím, ať tohle přesvědčení co nejdříve pomine.

Já vás slyším a rozumím vám, jsem jedna z vás,
vy malé, nebohé, dospělé děti,
vím, jak vám bylo a jak vám je,
a že s vámi jde život od desíti k pěti.

Já to moc dobře chápu, protože jsem také jedna z vás,
jako dítě jsem nebyla vyslyšena, nikdo neslyšel můj pláč ani bolavý hlas.
Věřte mi, nastane pro nás všechny lepší období.
I když se to nezdá, i toto špatné časem přebolí.

Najdeme v tom ztraceném bludném kruhu každý sám sebe,
věřte mi, to my jsme přece oběti
a my si zasloužíme nebe!